Bleskopiska - Jsou věci, před kterými nelze utéct

27. srpna 2012 v 12:13 | Virwen |  Do Soutěží
Jsem zpátky z tábora a hned jsem napsala do bleskopisky tenhle příběh... Na vysvětlenou: poslouchala jsem u toho klavírní melodie a teď na to vyši nějaký smutný ;)

Vždycky jsem věřila na osud. Že každému je něco souzené. Koho bude milovat, kdy a jak umře. Osud prostě nelze zvrátit. Když se někdo zachrání, už to tak bylo dané. Náhoda neexistuje. A proto jsem byla již od začátku smířená s tím, že jednoho dne umřu. Jen jsem netušila, že to bude tak brzo...




Už od malička jsem měla dar. Čas od času se mi něco zdálo a to se splnilo. Nebrala jsem to nikdy tak, že bych ty věci přivolala. Prostě jsem jenom věděla, že se stanou. Zdálo se mi například, že nám náš soused zabije kočku. Věděla jsem kdy, jak a kde. Bylo mi sedm a tak jsem si řekla, že tu kočku ochráním. Ten den jsem strávila s ní. Věděla jsem, že se to stane, když ještě slunce bude stát na obloze. Ta kočka ale byla z mé přítomnosti na prášky. Dny předtím jsem si jí totiž zase tolik nevšímala. Nelíbila se jí moje pozornost a tak jakmile uviděla otevřené dveře utekla k sousedovi na zahradu. Já běžela za ní s křikem. Ona běžela dál. Soused, který zrovna kosil trávu, si kočky nevšiml a ostrou kosou jí rozpáral omylem břicho. Jak jsem to viděla ve snu. To kvůli mé přehnané péči ona umřela. Tak jsem to vnímala. Za pár dní jsem šla na návštěvu k babičce. Pořád jsem brečela a opakovala, že to je moje vina. Dodnes si to pamatuji, jako by to bylo včera...

Babička se nade mnou skláněla. Dlouhé, husté, šedé vlasy měla zapletené do volného copu. Na sobě měla volný šátek, přehozený přes ramena a dlouhé šaty. Vždy se oblékala jako nějaká šamanka a mně se to líbilo. Divala se na mě dlouhým pohledem a já jí ho byla nucena oplatit. Její šedé oči v sobě skrývaly velkou modroust. Barvu očí jsem měla po ní. Babička se pomalu začala usmívat. Nebyl to ale výsměšný úsměv. Byl to povzbuzující úsměv. Vzala mě za ruce. Pořád se mi dívala do očí. Pak promluvila: "Zlatíčko, ty za nic nemůžeš."
Vždycky jsem milovala její hlas. Měla ho tak jasný. Jako kdyby jí vůbec nebylo sedmdesát tři let, ale pouhých dvacet šest.
Po tváři mi začaly téct slzy. Babička mi je palcemi utřela a nechala dlaně na mích tvářích.
"Babičko, ale já za to můžu. Kdybych Čiči ten den nechala na pokoji, tak by neměla důvod jít na sousedovic zahradu."
"Ale ty jsi za ní chodila z dobrého důvodu, ne?" dívala se mi pořád do očí.
"Chtěla jsem jí zachránit, ale v tom snu..." začala jsem, ale babička mě přerušila.
"Snu? Pověz mi o něm," zablesklo se jí v očích.
Já jí ho popsala, jak jsem viděla jak Čiči utíká na zahradu. Jak jsem vnímala sousedovi pocity, tu hrůzu, že zabil zvíře. Že jsem ale neviděla, proč tam Čiči běží. Když jsem dovyprávěla svůj sen, babička mi prozradila, že tuto schopnost jsem zdědila po ní. Že také ona má občas sny-vize. Viděla, jak jí umře její první dítě. Viděla, jak umře její manžel-můj dědeček, kterého jsem nikdy nepoznala. Toto jí trápilo už od narození. Postupem času zjistila, že budoucnost vyvrátit nejde. Řekla mi, že když jsem ve snu neviděla příčinu běhu naší kočky, tak je to otevřené. Když bych jí ten den nechala tak by třeba viděla myš. Když bych jí zavřela do kotce, někdo by jí otevřel dveře. Tak jako tak, by Čiči zemřela. To byl její osud. Stejně tak, že dědeček zemřel a že její první dítě zemřelo. Díky tomu, že věděla, že její manžel umře, mohla se s ním rozloučit. On se to snažil zvrátit, ale nepovedlo se mu to. Že osud to tak chtěl.
Po tomto rozhovoru, jsem byla se svím životem smířenější. Když se mi něco nepovedlo, řekla jsem si, že to byl osud, ale že pro příště to bude lepší. Užívala jsem si života. Snažila jsem se být k lidem milá a hodná. Tak mi to i říkala moje povaha.
Krátce před mími sedmnáctinami, jsem měla sen. Dívku s krátkými, černými vlasy a šedýma, moudrýma očima zajelo auto. Vnímala jsem její pocity. Nejprve zděšení, potom pochopení a nakonec smíření. Tu dívku jsem neznala. Nejprve mě napadlo, že to jsem já, ale to nebylo možné. Měla jsem dlouhé, hnědé vlasy. A ta dívka mi sice byla trošku podobná, ale měla trošku jiný obličej. Tedy spíš výraz obličeje. Nedokázala jsem to popsat. Ano, postavu měla podobnou, ale oblečení jiné. Věděla jsem, že to je vize. Rozhodla jsem se, že po škole půjdu za babičkou.
Ráno jsem se oblékla do mého oblíbeného indiánského stylu. Ano, začala jsem se oblékat podobně jako moje babička. Líbilo se mi to. Vlasy jsem si upletla do volného copu. Podobala jsem se babičce. A vůbec mi to nevadilo. Vzala jsem si svojí tašku přes rameno s učebnicemi a seběhla schody. Tedy spíš slezlapo žebříku. Bydlela jsem na půdě. Sama jsem si to tam ve čtrnácti zrenovovala. Zdál se mi totiž sen o tomhle nápadu, tak jsem si řekla, proč to neudělat. Od té doby jsem svím snům lépe rozuměla. Sešla jsem schody do přízemí. Tam už na mě čekala snídaně. Pomerančový džus a cereálie. U stolu seděla moje mamka. Oblékala se velmi moderně. Však také pracovala jako advokátka. Nosila sice kostýmky, ale nebyly to takové ty hrozné, uplé. Vedle ní seděl taťka. On pracoval jako ředitel jedné firmy. Nevěděla jsem co přesně tam dělá a bylo mi to jedno. Hlavní bylo, že moc nejezdil na služební cesty a byl s námi doma. Oba dva měli ke snídani ovocný džus (mamka jablečný, taťka multivitamín) a čerstvý chleba s máslem a sýrem. Snědla jsem snídani a šla si vyčistit zuby. Potom jsem už musela utíkat na školní autobus. Sedla jsem si vedle svojí nejlepší kamarádky Camilii. Camilie byla indka. Oblékala se ale jako úplně normální američanka. Neměla žádný přízvuk. Narodila se totiž tady. Bohužel kvůli její pleti s ní pár lidí nemluvilo. Bůh ví proč.
Dorazili jsme do školy. Celý den probíhal normálně. U oběda jsem si sedla s mojí partou. Já, Camilie, potom Jasmine - zrzka s hnědýma očima -, pak Luke - kluk co radši strávil den v posilovně, než studováním - a nakonec Sam - kluk co byl úplný opak Lukea, ale byl s ním nejlepší kámoš. Naše parta se dala dohromady, když jsme zjistili, že všichni nějak vyčníváme. Já svím stylem a vizemi (o kterých věděla jenom moje parta), Camilie vzhledem, Jasmine vlasy a chováním (byla nezvykle tichá, ale když někde byla nepsravedlnost dovedla zaječet na někoho tak, že to bylo slyšet ještě o dvě místnosti dál), Luke tím, že se kamarádil se Samem a Sam... byl prostě Sam. Odpoledne jsem zašla za babičkou a vylíčila jí sen. Babička slíbila, že se nad tím zamyslí.
Další noc se mi zdál ten samý sen. A když jsem si ráno probudila, byl první na co jsem pomyslela. Až pak jsem si uvědomila jednu skutečnost - dnes je mi sedmnáct! Ozvalo se zaklepání na dveře a pak se objevili moji rodiče s dortem a popěvkem "Hodně štěstí, zdraví". Sfoukla jsem svíčky a vychutnala si snídani do postele. V autobuse mi popřála Camilie. Po obědě s partou jsme šli moje narozeniny oslavit. Šli jsme na zmrzlinu. Bylo léto, tak co?!
Pak mi dali dárky. Od Sama jsem dostala knížku - jak jinak. Od Lukea jsem dostala poukázku na masáž v jeho posilovně - škoda, že jsem jí nikdy nevyužila. Od Jasmine jsem dostala nový řetízek - vždycky se mi trefila do vkusu. A od Camilie jsem dostala poukázku ke kadeřnici-kosmetičce. Její mamka má salon, tak jsem se ani nedivila. Všem jsem jim poděkovala a rovnou šla do salonu krásy. Šli se mnou, Camilie, protože bydlela poblíž, Jasmine, protože byla zvědavá jak budu vypadat a Luke se Samem šli, protože neměli co dělat.
Tenhle salon byl jeden z nejlepších ve městě. Usadila jsem se do velmi pohodlného křesla. Na otázku 'Jestli mám nějaké konkrétní přání' jsem odpověděla, že jí nechávám volnou ruku. Že je mi jedno jestli to bude barva, nový sestřih nebo tak. Kadeřnice se zamyslela a já už pak jenom cítila proud vody na mé hlavě. Kadeřnice mi vlasy zkrátila a obarvila. Vzhledem k tomu, že jsem se chtěla kouknout na sebe do zrcadla, až to bude hotové po slepu mě dovedla ke kosmetickému stolu a začala mi vytrhávat obočí. Potom mi nanesla nějakou pleťovou masku nebo co a celkový čas mé přeměny se tak protáhnul na dvě a půl hodiny. Když jsem pak zašla za partou všichni vydechli. Lukeovi dokonce spadla brada.
"Páni tobě to sluší," slyšela jse od všech. Nakonec jsem se odhodlala kouknout na sebe do zrcadla. Nevěřila jsem svím očím. Pomalu jsem se roztřásla. Vypadala jsem jako ta dívka ze snu. Došlo mi to. Za pár dní zemřu. Začínala jsem tušit, co dostanu od rodičů. Když se mě parta zeptala, co se děje, prostě jsem jim nemohla lhát. Všechno jsem jim vylíčila. Pochopili. Luke se s tím nechtěl smířit a Jasmine mě objala. Camilie se usedavě rozplakala a Sam se k ní přidal. Nakonec jsem všichni v pláči odešli z kadeřnictví. Asi hodinu jsme se loučili. Všichni jsme měli na osud stejný názor.
Došla jsem domů. Cestou jsem se ještě stavila u babičky a ta mi řekla, že to tušila, jen si nebyla jistá. Když jsem přišla domů tak mě naši přivítali a dali mi dárek. Co jiného, než to oblečení, co jsem viděla ve snu. Donutili mě slíbit, že si to vezmu zítra na sebe. Já jim to neochotně slíbila. Po zbytek večera, jsem psala dopisy na rozloučenou. Mamka neměla ani tušení o mém daru a tak jsem jí to všechno vysvětlila. Napsala jsem i babičce. Taťkovi, ať s maminkou nesmutní moc dlouho, že si to nepřeji. A ať dává pozor na mamku. Camilii, že jí nade všechno miluju. A že se líbí Lukeovi a on jí, i když to nikdy nepřizná. Ať se dostane na tu tu školu a vystuduje na desingérku, jak si tolik přeje. A ať na moje narozeniny každý rok spolu s celou partou se sejde u mého hrobu a řeknou mi novinky. Jasmine, že je skvělá kamarádka. Ať nezapomíná pořád na to, jak je vyjímečná. Že nádherně zpívá a já věřím, že se jednoho dne stane spisovatelkou. Samovi, že ho mám ráda a že se za svojí orientaci nemusí stydět. Je to normální a parta to pochopí. Lukeovi, ať se dá dohromady s Camilií. A že dostuduje, že to cítím v kostech.
Další den jsem přišla do školy. Všem jsem jim dala dopisy a nechala je slíbit, že si je přečtou až zítra. Po škole jsem se rozhodla, že půjdu na masáž. Moc jsem si z toho snu nepamatovala, nevěděla jsem kdy přesně zemřu a ani kde. Uviděla jsem Lukeovu posilovnu. Přecházela jsem silnici. Najednou jsem zaslechla kvílení brzd. Rychle jsem se otočila a strnula hrůzou. Pak jsem pochopila, že tohle je ten okamžik. Během pár sekund, jsem se s tím stačila smířit. Ani jsem nevykřikla. Pouze jsem pomyslela na moji partu, rodinu a babičku, která mi pomohla smířit se s osudem. "Miluju vás, lidi," zašeptala jsem a poslední co jsem cítila byl prudký náraz...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tonča Tonča | Web | 27. srpna 2012 v 12:38 | Reagovat

Nádhera. Smutné a dojemné, je to hodně originální.

2 Virwen Virwen | Web | 27. srpna 2012 v 12:44 | Reagovat

[1]: Děkuju... :) nějak jsem se do toho dneska ponořila.. :D

3 Lucy Lucy | Web | 27. srpna 2012 v 17:09 | Reagovat

Ahoj, ďakujem :-)
Vzhľad som si robila sama :))

4 Terka Terka | Web | 7. září 2012 v 15:54 | Reagovat

Krásný příběh.. smutný, ale krásný :)
Skoro mi ukápla slza.

5 Virwen Virwen | Web | 7. září 2012 v 21:43 | Reagovat

[4]: Opravdu? :D Díky :D

6 Alea Alea | Web | 11. září 2012 v 18:37 | Reagovat

Opravdu nádhera :). Málem jsem se rozbrečela, ten konec byl vážně dojemný.

7 Virwen Virwen | Web | 13. září 2012 v 20:00 | Reagovat

[6]: Děkuju.. :) Mě zase vždycky dojme, když mě ldi za tohle pochválej. :D

8 Alea Alea | Web | 18. září 2012 v 20:22 | Reagovat

[7]: Zvykej si, holka! ;)

9 Virwen Virwen | Web | 20. září 2012 v 8:39 | Reagovat

[8]: dobře :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama