Bleskopiska u NikyRoovy

10. srpna 2012 v 23:45 | Virwen |  Do Soutěží
Nevěřím na zázraky,spoléhám na ně! Tahle povídka se mi povedla o trošku víc, než ta předchozí... :) Užijte si jí... :D



Šla jsem do školy. Těšila jsem se. Trošku. A také se bála. Sešla jsem z hlavní ulice na příjezdovou cestu. Z té jsem přešla na cestu ke dvěřím. Jak se asi této cestě říká? Příchodová cesta? Ano, jsem to já - a asi jenom já - kdo nad tím přemýšlí. Zazvonila jsem na bílé vchodové dveře. Byli prosklené, takže jsem viděla mojí nejlepší kamarádku Justin - její otec při vymýšlení jména asi zapoměl na pohlaví - jak běží ke dveřím. V ruce něco držela, ale pořádně jsem to neviděla. Kdyby neměla jako jediná z celé rodiny vlasy barevné jako papoušek (u kořínků čené, pak barva přechází do červené, potom do modré a konečky jsou výrazně zelené) tak bych jí nepoznala. Má totiž ještě dvojče, bratra Sama, a mladší sestřičku Kim a všichni jsou stejní. Černé vlasy, plnoštíhlá postava (jen Kim s Just, Sam je nehorázně svalnatej) , Kim s Justin jsou malé a Sam je vysoký. Celkově vypadá Kim jako malá Just.
Otevřla dveře, v ruce jablko, na zádech strakatej batoh co si sama šila (tahle holka je blázen! Jsou pátá nejbohatší rodina v LA a ona si šije batoh) a málem mě porazila. Jako by zapoměla kdo to zvonil.
"Ah, Jul," řekla hlasem, který zněl jako by mě nečekala.
"Člověk by řekl, že když tě tady vyzvedávám každej den už od třetí třídy tak už si zvykneš, že jedinej člověk, co ve čtvrt na osm zvoní, jsem já." řekla jsem, ale myslela to žertem.
"Máš to?" zašeptala.
"Jo. A nevim na co potřebuješ všechny barvy na malování pokojů, co doma máme," kecala jse. Věděla jsem na co to potřebuje a vřele s jejím nápadem souhlasila. "Jo a aby si věděla. Moc jich není. Jenom samí výrazný barvy; červená, žlutá, modrá."
Justin se jenom zlomyslně usmála a přeběhla příchodovou cestu a nasedla do auta. Svého auta. Možná, že si šije baoh do školy, ale má vlastní auto. Nespravedlnost, že?
Popoběhla jsem za ní a nasedla na sedadlo spolujezdce. Ještě nežse Just stačila vzpamatovat zapla jsem rádio a pustila svojí oblíbenou stanici (No a co, že to je její auto?). Just jenom zasténala a vycouvala na silnici.
Zajížděla na školní parkoviště. Samozřejmě, že jsme přijeli pozdě. Stavovali jsme se ještě v Kavárně U Vočka (taky vás u toho názvu napadnou Simpsonovi?) a v cukrárně Dortík za minutku. Názvy jsem nevymejšlela já, takže na mě nekoukejte co to s těma lidma je (... že dávaj cukrárně takovej název)
"Jedeme pozdě. Na TOMHLE parkovišti už místo nebude," řekla jsem. Měli jsme jet rovnou na parkoviště "Todál" jak bylo nazývané mezi studenty. Bylo vzdálené asi půl hodiny - tam parkovali ti, co neměli místa zarezervovaný (jako my) a nebo ti co přijeli brzo do školy.
Justin se jenom usmála a už parkovala. Nevěřícně jsem na ní koukala. Ona tady našla místo. To je divné, pět minut po zvonění tady už obvykle nebejvá. Justin se jenom na mě zazubila a pronesla její neochvějné heslo: "Nevěřím na zázraky..."
"...spoléhám na ně," dokončila jsem za ní. Tohle řikala snad každý den, kdy se jí povedlo něco jako najít místo na zaparkování na obvykle přeplněném parkovišti.
Just na mě mrkla, otevřela zadní dveře a vzala si svůj batoh. Já už ten svůj měla na zádech a obě jsme upalovali do tříd.
Na obědě jsme si sedli spolu - jako obvykle.
"Tak kdy?" zeptala jsem se šéfky té akce.
"Výýdrž, vydrž, vydrž, vydrž," odpověděla Just. "Co máš po obědě za hodiny?"
"Dneska mám první dvě volný - odpadla Historie. Co ty?"
"Na Historii chodim s tebou, trubko," zasmála se.
Já se na ní podívala: "Tak proč se ptáš?"
"Abych tě zmátla."
Obě jsme pak pokračovali v diskuzi, ale k tématu už jsme se nevraceli.
Jídelna se pomalu vylidňovala. Zbyli jsme už jen my dvě. Zvedli jsme se a odnesli jídlo. Pak jsme šli do šaten pro můj batoh. Ten byl méně nápadný. Poté jsme šli přesvědčit jednoho kluka aby odlákal jednu profesorku (která byla na nás dvě minule hnusná) z jejího kabunetu. Naštěstí ho s nikým nesdílela. Co následovalo vám snad nemusím popisovat. Řeknu to rychle.
Profesorka odešla a nezamkla kabinet (to je jí podobný - HAHA). Já a Just jsme se vplížili dovnitř a nechali jsme promluvit naše umělecké já. Bohužel, když jsme se kochali naším výtvorem (konkrétně pomalovaným kabinetem červenou, žlutou a modrou) profesorka přišla. Zaslechli jsme jenom hlasitý výdech. Na Justinina slova: "Nevěřím na zázraky, spoléhám na ně," ráda vzpomínám, poté, co nás vyhodili ze školy...
Dělám si legraci - dostali jsme jenom měsíc po škole (ale tam jsme stejně nechodili)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alea Alea | Web | 11. srpna 2012 v 19:27 | Reagovat

WOw, píšeš opravdu skvěle. Asi se tu zase někdy stavím :)

2 Virwen Virwen | Web | 11. srpna 2012 v 19:32 | Reagovat

[1]: Děkuju.. :D budu ráda (a když zanecháš komentář, tak budu ještě radši :D )

3 Kate Kate | Web | 21. srpna 2012 v 6:34 | Reagovat

No, někteří učitelé u nás by si to taky zasloužili... :D

4 Virwen Virwen | Web | 24. srpna 2012 v 16:07 | Reagovat

[3]: Nápodobně.. :D (třeba naše třídní :-/ :D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama