Kapitola 2. - Naděje dnes neumírá (listopad)

31. prosince 2012 v 23:59 | Virwen Fabulae |  Cesta Osudu
Druhá kapitola Cesty Osudu. Tahle se mi líbí víc, ale bohužel jsem s ní byla až někde veprostřed :D:D teď si nepamatuju přesně :D
Ať se líbí :)



"Hej, počkej!" udýchaně zavolala mladá elfka s dlouhými červenými vlasy. "No tak! Zastav se! Víš, že nejsem tak rychlá jako ty," zůstala stát na místě a větu dokončila s úsměvem na dok
onalých rtech. Elf běžící před ní se zastavil tak prudce, že kousky hlíny odlétly stranou. Otočil se a pomalým klusem doběhl k usmívající se elfce.
Vzal její drobný obličej do svých rukou a se zářícíma očima si jí prohlížel. Měla světlou pleť, která u elfů nebyla až tak častá.
"Co?" zašeptala svými rudými rty.
"Jsi tak krásná." Když to zašeptal, údivem se jí rozšířily zorničky v jejích světle zelených očích. Sklopila zrak, ale za moment se mu podívala do očí znovu.
Měl pocit, že mu vidí až na dno jeho duše. Usmál se, pomalu se naklonil a políbil jí. I když to nebyl jejich první polibek, prožíval ho jako by byl. Vždy ho překvapila hebkost jejích rtů. Přitiskla se k němu a on jí objal. Byla tak křehká.
Povzdechla si, když od něho odtrhla své rty a položila si hlavu na jeho hruď. On se pousmál a dal si bradu na její hlavu. Chvíli tam tak stály, dokud ona se na něj nepodívala.
"Už musím…," začala, ale on jí položil prst na rty.
"Neříkej to. Ještě ne," podíval se na ní s prosbou v očích.
"Je mi to líto, ag-Nakkën. Uvidíme se ještě dnes?" usmála se, vtiskla mu rychlý polibek na ústa a odběhla z právě rozkvetlé louky do lesa. Elf, jehož jméno bylo Nakkën, se díval s úsměvem za ní, dokud jí les úplně nepohltil. Ještě chvilku počkal a pak se vydal stejným směrem jako ona.
Jakmile došel pod první stromy, pro jistotu se otočil. Louka nebyl vůbec vidět. Dokonce to vypadalo, jako by tam žádná nebyla. Stačilo ale udělat pouze jeden krok vzad a myslet na tu louku.Nakkën se usmál. Měl tohle kouzlo rád.
Zvážněl, pohlédl do hlubin lesa a klidným krokem se vydal ke své vesnici.
Už šel asi patnáct minut, když něco zaslechl. Jeho špičaté uši se automaticky natočily tím směrem, odkud to šlo. Než stihl vzít do ruky luk a zasadit do tětivy šíp, před očima se mu něco mihlo. A zase. A znovu. Když se to stalo asi po páté, už nevydržel a zakřičel: "DOST!"
Před oči se mu pomalu snesl tvor. Vypadal jako víla ve velikosti skřítka s nádhernými, skoro až průhlednými křídly. Okolo ní, protože s jistotou mohl říct, že to je ona, vířil zářivý růžový prášek, který způsoboval, že vypadala, jako když září. Měla velmi drobné tělo a její růžové vlasy způsobovaly, že vypadala ještě drobnější, kvůli jejich objemu. Na sobě měla jednoduché bílé šaty. Dívala se na Nakkëna bílýma očima, které měli duhovku lemovanou černou.
"Nemusel si tak křičet, nebo přivoláš na sebe toho trolla, co spí nedaleko," řekla vysokým hláskem a hrála si s prsty.
"Co jsi zač?" zeptal se Nakkën nedůvěřivě.
"Jmenuji se Ceia a jsem efaira. Doufám, že víš, kdo jsou efariové." Vzdychla, když Nakkën zavrtěl hlavou. "Jsme příbuzní skřítků a víl. Od skřítků jsme získali šikovnost, rychlost a křídla, od víl zase krásu a magické schopnosti. Nemusíš se ale bát, naším posláním není jako u vodních víl, lákat a zabíjet kolemjdoucí, ani tropit vtípky na úkor ostatních, jako skřítci. My se staráme o blaho lesa, nebo jiné okolí kde žijeme.
A jak tak koukám, mám před sebou mladého, nezkušeného elfa, že? Před chvilkou jsem viděla, jak tvoje přítelkyně běží pryč bez tebe, ale nechápu proč," usmála se na něj.
Nakkën Ceie bez zjevného důvodu věřil a tak spustil: "Víš Ceio, já a Eisona - ta elfka co tu běžela, jsme každý z jiného světa."
"Tomu nerozumím," přiznala Ceia a sklopila hlavu.
"Jinak. Její otec mne nemá rád, ani matka. Mají totiž významné postavení. Normálně by to nevadilo, ale když jsem byl mladší, měl jsem spoustu problémů, až jsem jednou nedopatřením zabil svého dobrého přítele. Celá vesnice mi odpustila… Až na Eiosoniny rodiče. Teď nám nedovolí být spolu a tak se musíme scházet tajně. Je to komplikované, ale my to zvládáme," řekl smutně.
"To je mi opravdu líto. Ty teď jdeš do vesnice?"
"Ano, jdu. Nechceš mi cestou něco povědět o efairech?" usmál se na ní a vyšel směrem k jeho vesnici.
"Co by si chtěl vědět?" letěla vedle Nakkëna a občas letěla k nějakému stromu či květině a posypala je práškem, který kolem ní vířil.
"Tak třeba tohle. Co to vlastně děláš?"
"Tato květina," ukázala na tu, kterou zrovna posypala, "je smutná. Začíná léto a ona nemá děti. Její druh žije pouze jeden rok a ona nesplnila svůj životní úkol - mít potomky. Já jsem jí právě dala další šanci. Dala jsem jí další rok života a také ochranu na zimu. A ona může být zase klidná.
Nebo tento strom! Ach, tenhle strom… Chvilku počkej, musím splnit svoji povinnost. Pak ti to vysvětlím, ano?" Ani nečekala na jeho odpověď a odletěla směrem ke statnému stromu, který v tomto lese jistě hodně zažil.
Ceia doletěla až k němu, tváře červené rozrušením, položila drobné ručky na jeho kůru. Zavřela oči a začala potichu zpívat. Nakkën se musel trošku soustředit, aby rozeznal melodii. Pak ale Ceia začala zpívat hlasitěji a hlasitěji. Začala zářit. Pomalu se odlepila od stromu, ale nepřestávala zpívat. Rozpažila a dlaně obrátila k zemi.
Ta melodie jejího hlasu Nakkëna úplně uchvacovala. Byl opravdu šťastný a to díky té melodii. Spadli z něj všechny chmury a starosti.
Ceia přestala zpívat a otevřela oči. Dech měla zrychlený a kapičky potu jí stékali po zádech. Dívala se s očekáváním na starý strom. Nakkën se zamračeně díval ze stromu na efairu. Nic se nedělo ještě pár minut. Zrovna chtěl něco říct, když se strom otřásl. V kůře se najednou objevily dvě velké oči, z větve byl nos a to co Nakkën považoval za škrábnutí, se stalo pusou. Strom párkrát zamžoural očima a zaostřil svůj pohled na Ceiu.
"Ahoj Ceio, dlouho si tu nebyla," promluvil hlubokým hlasem. "Copak ti už změnili povinnosti?"
"Ehm… Ano… Změnili… Ale povídej, co je nového v lese?" zamluvila to Ceia.
"Strom v Dubovém hájku je nemocný, měl by se na to někdo podívat. Jedna z laní má mládě, ale to se jí ztratilo. Je u mého bratra, ten jí tam hlídá. Jo a mohla by si domluvit strace, co bydlí u mé sestry. Tedy konkrétně se zabydlela v její koruně. Normálně by to ani tak moc nevadilo, ale tahle straka má velké zalíbení v odcizování předmětů a to je problém, jak sama víš.
A také Moudrá Sova uvažuje o potomcích."
"Opravdu? To je skvělé!" zatleskala Ceia a udělala ve vzduchu salto.
"To ano, ale bojím se, že už nebude mít tolik času na dění v lese a víš moc dobře, co by to znamenalo." Posmutněl Strom.
"Budou hledat nový Strom… Nemůžeme Moudré Sově říkat, co má dělat."
"To vskutku ne," pokýval Strom korunou. "A povídej, Ceio, je něco nového ve světě efairů? A kdopak je tenhle mladý elf?"
"Jmenuje se Nakkën. Bydlí nedaleko," uhnula pohledem.
"Něco mi tajíš, Ceio. To není dobré,"zamračil se Strom.
"Nakkën zabil svého přítele. Omylem," řekla Ceia a pohlédla zase Stromu do očí.
"Děkuji. Rád tě poznávám, Nakkëne," podíval se na něj Strom.
"Je mi ctí vás poznat," řekl a neklidně přešlápl.
"Víš, Nakkën a já už musíme jít. Pozdravuj Moudrou Sovu, ano?" Strom unaveně zavřel oči a z koruny se začal sypat růžový prášek a za chvíli Strom vypadal zase jako obyčejný strom.
"No… Páni!" vydechl Nakkën v ten samý moment, kdy Ceia zašeptala: "Nerada mu lžu…"
Nakkën jí ale přesto slyšel. "Lžeš? V které části tohoto rozhovoru si mu lhala?" zeptal se a šel po skoro neviditelné pěšině, kterou používala snad jenom zvěř.
"Hned na začátku. Víš, Stromu už moc času nezbývá. Je starý. Hodně. A je čím dál těžší ho probudit ze spánku. Chodím k němu třikrát do týdne už, co si pamatuji. Jemu se to ale zdá jako čím dál delší doba a já mu kvůli tomu musím lhát."
"Proč mu lžeš, když ti to tak vadí?"
"Když bych mu to řekla, tak odmítne usnout. Už by nezavřel oči a postupně by se zbláznil… To nemůžu dopustit…" zašeptala a po tváři jí stekla slza. Pak zamrkala jako by se probrala ze snu. "Když by s mě někdy chtěl vidět, zajdi do Lesního ráje a ptej se po mně. Tam ti řeknou, kde jsem," dořekla a odletěla s nepřítomným pohledem směrem ke Stromu.
Nakkën se za ní ještě chvíli díval. Poté vešel mezi první domy.
Byly vytvořeny pomocí magie. Rostliny se prolínali mezi větvemi stromů a drželi tak dům pohromadě. Nakkën procházel mezi obydlími, ale žádného elfa nepotkal. Nikde nikdo.
Zaslechl hlasy. Zněly rozrušeně. Běžel za nimi. Doběhů k největšímu domu ve vesnici. Byl tam hlouček elfů. Postávali v kruhu. Nakkënovi se zrychlil dech. Vycítil, že je něco špatně. Prodral se mezi nimi, až do středu. Tam na zemi ležela elfka a u ní seděla druhá.
Šaty elfky, která ležela na zemi, Nakkën poznával. Zalapal po dechu. Elfka co seděla na zemi, se k němu otočila. Její oči se zúžily a potemněli nenávistí, když ho uviděla.
"TY!" vydechla, ale Nakkënovi se zdálo, že křičí. Pak se nadechla a opravdu křičet začala: "COS JÍ TO PROVEDL?! TO KVŮLI TOBĚ JE MRTVÁ! ŽE JE TAK?! ZABÍT JEDNOHO TI NESTAČILO?! Musel si mi vzít i mojí dceru?" zašeptala a z očí se jí začali řinout slzy.
Nakkën nemohl odtrhnout oči od Eisony. Vypadala tak klidně…
Najednou mu ztvrdly rysy. Otočil se a rychlým krokem odešel. V uších mu pořád zněla slova Eisoniny matky.
Chůze přešla v běh. Minul poslední domy, až doběhl ke Stromu. Tam našel Ceiu. Právě se od Stromu odvracela, když uviděla Nakkëna. Ihned poznala, že se něco stalo.
"Eisona… Je mrtvá…" odpověděl na nevyslovenou otázku a zdrceně se sesunul k zemi. Bylo vidět, jak ho to zasáhlo. Zdálo se, že se dá ta díra v jeho srdci nahmatat. Pak ho něco napadlo a zvedl hlavu. Podíval se Ceie do očí, měl jí přímo před obličejem. "Chtěl bych se tě na něco zeptat a chci, aby si mi odpověděla upřímně. Je nějaký způsob, jakýkoli, jak jí přivést zpět k životu? Slyšel jsem o tomhle kdysi dávno jednu legendu, ale… Je něco takového možné?" zeptal se naléhavě.
Ceia kývla…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 *El *El | Web | 3. ledna 2013 v 21:33 | Reagovat

Páni. Nemám slov. Během čtení běhal takový mráz po zádech, srdce mi buší jako splašené...
BOŽE. Už aby tady byla další kapitola! :)
Píšeš vážně naprosto dokonale! :)

2 pája pája | 5. ledna 2013 v 18:24 | Reagovat

paráda, moc pěkná kapitola a všechno co jsi tam vymyslela. fakt super..

3 Virwen Virwen | E-mail | Web | 5. ledna 2013 v 19:32 | Reagovat

[1]: Děkuju :) Další kapitola bude zase za měsíc (sice jsem jí do soutěže neposlala ale chci alespoň didržet něco z toho, co jsem si slíbila :D

[2]: Děkuju... :)

4 johanka johanka | 9. března 2013 v 10:04 | Reagovat

hezky

5 Mei-riefel Mei-riefel | 9. března 2013 v 16:02 | Reagovat

Je to naprosto krásný! Ještě,  že nemusím čekat na další kapitolu, protože tu už je. Máš to strašně pěkně vymyšlené a pořád dokola mě uchvacují jména a názvy, ale jak Eisona zemřela, myslím si, že by ten elf mohl prožívat více emocí a ne se hned zbalit a odběhnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama