Kapitola 4. - Neporušitelný slib (leden)

28. února 2013 v 23:23 | Virwen Fabulae |  Cesta Osudu
S touhle kapitolou jsem byla na třetím místě (i když vlastně čtvrtá/třetí v pořadí.. :D Na třetím místě jsme byly dvě :) )
Hrozně mě mrzí, že jsem tu jednu kapitolu neposlala... Takhle jsem totiž na 14. místě z celkového počtu 26 :-/ Ale to nevadí... Nějak to přežiju :D
Tak ať se líbí... :)



Ceia ho vedla dlouho lesem. Nikde nikoho neviděl a ona se, na rozdíl od minulé cesty, nikde nezastavovala. Vyšli z lesa. Slunce se pomalu klonilo k západu. Nakkën už byl vyčerpaný, i když byl elf. Chtěl zastavit, a když už se nadechoval, že to Ceie řekne, ozvala se sama: "Tady zastavíme."
Byli na louce a za jejich zády se rozprostíral les, který Nakkën znal celý život a nikdy ho ještě neopustil. Tohle bylo poprvé.
Až teď ho napadlo se Ceiy zeptat, kam že to vlastně jdou.
"Támhle do těch hor," ukázala na nedaleké hory. "Bydlí tam jeden muž. Dokáže to, co si chtěl. Co chceš… Nevím, co za to bude chtít. Nikdy jsem ho neviděla, ani jsem ho nikdy nenavštívila," dořekla a přistála na skoro zarostlém kmeni vyvráceného stromu.
Nakkën si také sedl a zeptal se: "Když si u něj nikdy nebyla, jak víš, kde žije?"
"Prostě to poznám. Víš, my efairy máme jednu úžasnou vlastnost. Když něco hledáme, víme přesně kudy jít, abychom to našli. Nikdy se nespleteme," hrdě se narovnala v sedu. Křídla jí pořád lehce kmitala.
Nakkën zamyšleně přikývl. Hleděl do zapadajícího slunce. Prohrábl si rukou vlasy a povzdechl si.
Ceia se otočila na slunce, ale za chvilku se na Nakkëna znovu koukla. "Nakkëne?"
"Ano, Ceio?"
"Chtěla jsem se zeptat. Eisona. Jak… Jak umřela?" kousla se do rtu.
"Je to trochu komplikované… Víš, její rodiče jsou vládci naší říše. Ona je vlastně princezna. Mají dost nepřátel. Třeba kentaury. S nimi jsou ve velkém křížku. Myslím, že to právě oni, mají na svědomí její smrt. Víš… Umřela určitě na jed. Nebo jí někdo zaklel. Nezemřela pomocí bodné rány, nebo sečné. Žádný šíp jí nezranil. Na to byla až příliš mrštná, aby jí někdo zvládl takto ublížit. Muselo to být něco, proti čemu neměla možnost se bránit.
Ale když o tom tak přemýšlím… Třeba to byli dryády…"
"Ne," řekla důrazně Ceia.
"Jak to můžeš vědět?" zeptal se jí Nakkën a povytáhl obočí.
"Prostě to vím, je to jasné? Dryády to nebyli." Nakkën poznal, že zaťala zuby.
"Tak teda dryády ne… Víš, co sem tak zaslechl, těsně předtím, než si mě všimli, tak jí objevili na kraji vesnice. Víš? Tam jak jsme se rozdělili. Prostě tam ležela, nikde žádná krev ani nepřítel… Určitě jí někdo zaklel. Určitě mi to řekne sama, až bude zase živá."
Slunce zapadlo a najednou byla všude tma. Bylo to zvláštní. V lese se vždy nejdříve setmělo. Ceia lehce zářila. Tedy, její křídla.
"Ceio? Je tohle normální?" zeptal se nejistě Nakkën.
"Čím blíž jsme jemu, tím více je všude zvláštních věcí."
"Jak se jmenuje?"
Téměř slyšel, jak Ceia krčí rameny. "Nemá jméno. A jestli má, tak efairy ho neznají. Říkáme mu prostě Bezejmenný."
Nakkën pokýval hlavou a ulehl. Svým kabátem se ještě stihl přikrýt a pak usnul.
Byl zase s Eisone. Smála se na něho a tančila kolem něj. On jen okouzleně přihlížel. Pak se sen změnil. Stál na balkóně, ve věži neznámého hradu. Nebo to byl zámek? Nebyl si jistý. Vedle něho stála elfka. Byla stará. Velmi stará, ale když se na něj podívala a on pohlédl do jejích zelených očí, překvapeně zjistil, že pořád srší energií. Dlouhé šedé vlasy měla spletené do volného copu. Usmála se na něj a přimhouřila oči.
"Víš proč si tu?" zeptala se, aniž by promluvila ústy.
Dál se na ni vyděšeně díval. Zjevně si uvědomila odpověď sama.
"Dobrá tedy. Chtěla bych, aby si mi něco slíbil. Slíbil, aniž by si promluvil. Slíbil, aniž by si věděl co. Slíbil, v bdělosti a ne ve spánku. Slíbil, až se probudíš. Slíbil neporušitelný slib. Dokážeš to?"
Zjevně se dál tvářil nechápavě. Bůh ví proč, ho ta žena fascinovala. Nebylo to krásou, to opravdu ne. Ne že by byla ošklivá, ale on měl v mysli jenom Eisonu. Rozhlédl se a uviděl otevřenými dveřmi zrcadlo. Vypadalo, jako by tam nepatřilo. Vše bylo dřevěné, ale zrcadlo bylo stříbřité. Nějaká neznámá síla ho přitahovala. Nechal se jí vést až k zrcadlu. Žena mu to rozmlouvala, ale on jí neposlouchal. Došel až k zrcadlu. Zrcadlo neukazovalo jeho vlastní odraz, ale ukazovalo dívku. Nádhernou dívku. A v tom momentě zapomněl na Eisonu. Pro něj existovala jenom ta dívka. Měla nádherné šedo-zelené oči a havraní vlasy, černější než noc. Pomalu se kradla k nějakému koni. Obyčejný šedák. Na sobě měla černý plášť, který splýval s jejími vlasy. Potichu koně vyvedla brankou, která vedla do zahrady. Tou prošla, až došla k začínajícímu lesu. Tam nasedla na koně, ohlédla se k hradu a něco zašeptala. Tomu Nakkën nerozuměl. Poté pobídla koně a krokem vešla do lesa. Nakkën omámeně pozoroval, jak jí polyká tma.
Otočil se na ženu a ta zasténala. "Tohle si neměl vidět."
Už chtěl něco říct, ale ona ho umlčela pouhým pohledem. Skoro až výhružným hlasem řekla: "Zapomeň, že si jí viděl. Tvůj úkol je až příliš důležitý. Ten slib. Až se probudíš, slib to. Slib to tím nejsilnějším hlasem jakým svedeš. Jestli tě všichni uslyší, aniž by si promluvil, je to správně. Neporušitelný slib. To po tobě chci. Neporušitelný slib…
Probudil se do světla. Pohlédl na Ceiu, která pokojně spala a u toho se lehce vznášela. Vzpomněl si na sen a na tu ženu. Neporušitelný slib? Co to je? Něco ho však přeci jenom nabádalo, aby slíbil.
Slibuju. Pomyslel si. Nic se nestalo. '…slib to tím nejsilnějším hlasem…'
SLIBUJU! Pomyslel si a představoval si, jak stojí na úpatí skály a křičí to ze všech svých sil. Ceia se s trhnutím probudila.
"Co slibuješ?" zeptala se ho ospalým hlasem.
Usmál se na ní. "Nevím…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lexi Lexi | 3. března 2013 v 0:24 | Reagovat

Fúúú, dobré :D Iank... kedy bude 5?
PS: Rada by som spriatelila, ak súhlasíš, napíš mi na blog, pls :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama