Kapitola 5. - Polibek z nebes (únor+březen)

31. března 2013 v 23:23 | Virwen Fabulae |  Cesta Osudu
Vzhledem k tomu, že NikaRoovy udělala menší změnu (přestávku nebo co se to událo :D ), tak se spojil únor s březnem do jedné kapitoly... Tudíž tady je nejčerstvější kapitola z února-března :) Snad si to někdo taky přečte. Doporučujte povídku/blog dál, budu jen ráda... :)



Esiline uháněla na ukradeném koni, jako o život. Kapuca z pláště, černého jako noc, jí spadla z hlavy. Rychle se ohlédla, jestli jí někdo nepronásleduje. Nikde nikdo. Ještě jednou, naposledy, si prohlédla zámek, na kterém vyrůstala. Rozloučila se pohledem a pobídla koně k rychlejšímu cvalu. Nemohla tomu pořád ještě uvěřit. Zvládla to! Opravdu se vydala hledat elfy!
Uslyšela dusot kopyt. Ohlédla se a uviděla tři rudce v tmavě zelené. V barvě krále. Znovu pobídla koně. Ten s vypětím svých sil běžel ještě rychleji. Najednou si všimla úzké pěšinky, vedoucí do jednoho z lesů, lemujících cestu, po které jela. Chtěla prudce zahnout. Její kůň ale zaškobrtl. Esiline na chvilku měla pocit, že letí, dokud nedopadla do hustého křoví na okraji pěšinky. Zasténala, ale jakmile uslyšela řehtání koní, zmlkla a ještě více se schoulila do křoví.
Někdo potichu sesedl z koně. Slyšela kroky, přibližující se k cestě, ke křoví, ve kterém byla schovaná. Kroky se zastavili těsně i ní. Jediné, co jí bránilo se dotknout těch bot, byla vrstvy větviček, oddělující jí a jejího pronásledovatele. Bála se i jenom nadechnout.
Po pár minutách, které jí připadaly jako hodiny, se její pronásledovatel vrátil ke svým společníkům a odjeli zpátky do zámku. Ještě chvíli nehybně seděla-ležela na zemi, než se odvážila zvednout. Upravila si oblečení, v němž uprchla. Kožené kalhoty s jezdeckou obuví, která byla upravená i na pohodlné chození a vestu s halenou. U pasu byla zastrčená její dýka, kterou jí jednou tajně věnoval bratr. A na tom všem plášť, který jí dala Werta. Nebyla jí v něm zima a taky nikdy nebude, i kdyby kráčela tou nejhorší sněhovou vánicí.
Rozhlédla se, ale svého koně neviděla. To bylo něco, co v plánu nebylo. Její kůň se vrátí domů, ale co ona?
Pomalu se vydala po pěšině. Ušla několik kilometrů, tedy - tak jí to alespoň připadalo. Nakonec se rozhodla, že bude nejlepší, když se prospí. Byla v tu chvíli tak unavená, že jí ani nenapadlo hrozící nebezpečí ohledně zvěře. Prostě si lehla k jedné straně pěšiny a usnula.



Probudila jí rána. Rychle se posadila na posteli. Posteli? Rozhlédla se a zjistila, že je v jednoduše zařízené místnosti, která asi fungovala jako vše dohromady.
Naproti sobě viděla ohniště a pracovní plochu, uprostřed místnosti stůl se dvěma židlemi, z nichž jedna byla rozbitá. Na stole byl lavor. Tedy… Spíš pařez s vydlabaným žlábkem, ve které byla voda. Vpravo od Esiline, úplně v rohu stála skříň, či spíš truhla, která vypadala, že se každou chvilku rozpadne.
Neznala to tu. Vstala a zjistila, že na sobě má pořád to samé oblečení. Jen plášť a její dýka chyběli.
Znovu se ozvala ta rána. Zamračila se a vstala. Přešla místnost ke dveřím, které, jak se domnívala, vedly ven. Nemýlila se. Před ní se rozprostíral les. Ten samý les, kde usnula, to věděla jistě.
Rána se tentokrát ozvala zprava. Tam vedla pěšinka. Vydala se po ní. Za pár metrů došla na mítinku. Stál tam muž, do půlky těla nahý.
Mohlo mu být tak čtyřicet. Vlasy měl delší, tmavé, ale celé zacuchané. Byl k ní čelem a jakmile jí uslyšel, podíval se na ni. Celá strnula, když viděla ten šílen svit v jeho světle šedých očí. Usmál se, a ten úsměv nebyl šílený, ba naopak, byl to úsměv moudrého člověka.
"Vidím, že jsi už vstala," řekl a najednou vypadal úplně normálně. Už se uvolnila - tedy do té doby, než napřáhl ruku a prosekl jí špalek před sebou. Špalek se rozlomil na dva kusy, které od sebe odlétly. Muž na sobě nedal znát jakoukoli možnou bolest a podíval se na ni.
"Včera v noci si byla hovornější," poznamenal.
"Takže to vy jste mě odnesl?"
"Kdo jinej. Musel jsem. Jinak by tě snědli uhlampové," zamumlal poslední větu.
"Uhlampové?" zvedla udiveně obočí.
"Co to je?" zeptal se a myslel to úplně vážně.
"To jste právě řekl."
"V životě sem to neslyšel." Znovu se napřáhl a rozlomil další špalek.
Esiline se ten muž nelíbil. Ale potřebovala získat zpět svoje věci. Obzvlášť plášť. V něm byl lektvar, mast a amulet.
"Kde jsou mé věci?" doufala v přímou odpověď.
Muž se jenom rozesmál. Pak se na ní podíval a řekl: "Zkus hledat. Když zima se dotýká léta, když je Slunce uvězněno mezi dvěma svými bratry. Tak na tom místě, kde vyvstane rozdíl, najdeš svoje věci." A zase se rozesmál.
'Blázen' pomyslela si. Pomalu se vrátila k chaloupce. Vešla dovnitř. Znovu si všimla té truhly. Třeba to schoval tam. Otevřela jí a prohledala. Pár bílých pírek, barevné listy stromu, co roste na Ostrově Léta, přeloženo z elfského Ostrova Sijill.
"Hm… Bílá pírka a letní listy. Takže zima a léto. Není to tak těžké," řekla si pro sebe.Prohledala celou truhlu, ale už v ní, kromě pár cárů hadrů, nic nenašla. Vzala ta bílá pírka s těmi listy a šla s nimi doprostřed místnosti.
"Na místě kde vyvstane rozdíl… Blázen jeden. Se tady musím zdržovat s něčím, co postrádá smysl." Začala prohlížet pírka, hezky jedno po druhém, jestli není jedno odlišné.
Jedno bylo umělé! Nevěděla z jakého materiálu, ale rozhodně bylo z jiného než ty ostatní. To samé udělala s listy a znovu! To samé!
Snad si nemyslel, že na to nepřijde. Zamžourala očima. Oknem, které bylo na stěně mezi postelí a truhlou, vykouklo Slunce.
Ustoupila o krok dozadu, aby dostala své oči z dosahu jejích paprsků. Podívala se směrem k oknu. Vždyť říkal něco o Slunci. Jejím bratrem je měsíc, to je jasné. Ale tady žádný měsíc není. I když… Přišla blíže ke stěně. Na obou stranách okna, byl skoro nepostřehnutelný prach. Foukla na něj, ale nic se nestalo. Uvědomila si, co drží v ruce. Listem pomalu sedřela prach. Uviděla slabou barvu, a rýhy byli jenom naznačené. Tak vzala do ruky falešné pírko a pomalu s ním oprášila všechny rýhy. To samé udělala i na
druhé straně. Ustoupila a prohlédla si 'své' dílo. Po obou stranách byli nádherně vyobrazené měsíce, jakoby svírající okno.
Slunce opět vykouklo. Jakmile se dotklo toho rámu okna, kde byl měsíc, rámy se začaly přibližovat, až mezi nimi byl úzký pruh světla, který dopadal na podlahu. Esiline se podívala pozorně. Jedno z prken pokrývajících podlahu bylo uvolněné. Jenom trošku vyčnívalo, ale přesně do těch míst směřovaly paprsky. Klekla si na zem a snažila se ho vypáčit. Nešlo to snadno, ale nakonec se jí to povedlo.
Oddechla si, když uviděla svůj plášť a zpod ním vykukující dýku. Otřela si zpocené čelo a vytáhla je.
Všimla si stínu u dveří. Podívala se tam a uviděla toho muže, s šílenýma očima a rozumným úsměvem.
"Blahopřeji," řekl, aniž by pohnul rty. Najednou stál přímo před ní, aniž by ho viděla se pohnout. "Dovol mi dát ti dar, který si po právu zasloužíš." Sklonil se k ní a políbil jí na čelo. Pak zaklonil hlavu, podíval se směrem k nebi a roztáhl ruce. Otevřenými dveřmi zafoukal vítr a rozfoukal jeho tělo směrem k nebi. Poslední, co z něj Esiline viděla, byl jeho rozumný úsměv a šílenství, mizející z jeho očí…
Pak omdlela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama