Kapitola 3. - Zbláznili jste se snad?

4. dubna 2013 v 8:47 | Sincerity |  Návrat

Moc se omlouvám, že jsem dlouho nepřidala kapitolu, stále se mi nejde přihlásit na žádný z třech domácích počítaču, tudíž si kapitoly budu dávat na mail a přidávat je ze školy. Jelikož mám počítače každý čtvrtek, tak bude kapitola pravidelně ve čtvrtek ráno. A protože jste tak dlouho čekali, tak to máte rovnou dvě kapči. Užijte si je! A prosím, komentujte, každý koment potěší :) Sincerity



Kapitola 3.

Zbláznili jste se snad?


Rosin pohled:
Vše mi pověděl. Vyprávěl mi o vampýrech o jejich magických schopnostech, kdo jsou strigojové a kdo dhampýři a proč se stávají strážcemi. Jak to všechno chodí, a že i já jsem dhampýr. Podrobnosti o své rodině se prý dozvím později. Asi jsou důležitější věci, ale já se chci dozvědět VŠECHNO o své rodině. Co jsem se dozvěděla do teď byl šok, ale co jsem se dozvěděla později bylo strašlivé.
"Asi před šesti lety jsi měla nehodu, ale tvá nejlepší kamarádka Vassilisa tě přivedla zpět."
"To jako že jsem umřela?"
"V podstatě ano, ale éter tě uzdravil. A.... " Došli jsme do mého pokoje. Byl to takový ten typický pokoj s postelí, skříní a stolem se židlí. "A co? Pokračuj!"
"Kdyby jsi mě nepřerušovala, tak už jsi to všechno mohla vědět." Trochu na mě vyjel, ale asi jsem si to zasloužila. Taky jsem na něj nebyla nejmilejší.
Pokračoval. "Vyvinul se mezi vámi jakýsi druh psychického pouta." Už jsem se nadechovala, že ho přeruším, ale zastavil mě jeho pohled. Měl krásné hnědé oči, ve kterých by se člověk mohl utopit.
"Cítila jsi všechny její myšlenky a pocity, ale bylo toho na tebe moc. Měla jsi deprese a tak se vedení školy rozhodlo, že přeruší tvoje studium na této škole." Nadechl se, jako by nemohl překousnout co musel říct dál. Co by snad mohlo být ještě horší? "Magijí bylo utlumeno vaše pouto a tvé vzpomínky byly ukryty hluboko v tvé mysli, aby jsi si mohla vzpomenout až nastane ten správný čas."
Cože? Ten chlap se mi snaží říct, že jsem umřela, vrátila jsem se zpátky, slyšela myšlenky své nej kámošky a pak mě vymazali pamět a poslali pryč? Musela jsem se z hluboka nadechnout.
"Vím jak se cítíš." Snažil se mě utěšit, ale já ho od sebe odkopla.
"Ne vůbec nic nevíš. Ani nemůžeš. Víš snad, jaké to je? Ne. Chci být sama."
"Jak chceš, zítra se dostav v 7:00 před tělocvičnu." Už byl zase striktně profesionální. Chtěla jsem mu říct, že nevím kde to je, ale předběhl mě. "Určitě tam trefíš." a odešel.
Zůstala jsem v pokoji sama. Cítila jsem se víc sama, něž kdy jindy předtím. Bylo toho tolik. Tolik informací a co jsem se dozvěděla o mé kamarádce Lisse, je to tak divný. A je to vůbec možný? Zbláznila jsem se snad? Asi ne, nevypadali, že si dělají srandu a ještě něco. Zase ten podivný vnitřní hlas. Jako by říkal, že je všechno v pořádku a že to je pravda. Měla jsem před sebou celý den, původně jsem se chtěla projít a porozhlédnout se po kampusu, ale ne teď. Ne po tom co jsem se dozvěděla, teď jsem chtěla být sama a nad ničím nepřemýšlet. Ležela jsem v posteli, bylo to dlouho, ani nevím jak možná dvě, tři hodiny. Zvedla jsem se a rozhodla se projít. Alespoň to tu trochu obhlédnu. Ale po tom všem, co jsem se dozvěděla jsem byla na dně. Mám rodiče, konečně jsem je našla, mé biologické rodiče, ale chci je vůbec vidět? To oni měli zabránit tomu co se stalo. To oni neměli dovolit, aby mě s mou kamarádkou odloučili a když to všechno dovolili, co pro ně asi znamenám? A má paměť, mé vzpomínky. Teď mi to došlo, Dimitrij přece říkal, že jsou ukryty hluboko v mé mysli a že si mohu vzpomenout. Třeba si vzpomenu na to všechno, co jsme s mou kamarádkou museli prožít. Jaká asi byla? A co když tady na této škole ještě je? O ní přece nemluvil. Taky jí sebrali vzpomínky? A jestli ne, jaké to pro ni muselo být? Musela jsem to zjistit, musela jsem se o ní dozvědět víc. Vyběhla jsem ven a hnala se do hlavní kanceláře, nevěděla jsem kam jinam jít. Vběhla jsem přímo k ředitelce, ani sekretářka mě nestihla zastavit.
"Musím to vědět! Udělali jste jí to taky? A je tu vůbec?" až teď jsem se rozhlédla a nebyli jsme tu sami. Seděl tu Dimitrij a nějaká starší žena. Později jsem se dozvěděla, že je to hlavní strážkyně školy a rozděluje všem práci. Ani jeden z nich se na mě nedívat příliš nadšeně. Ředitelka jako co si to dovoluju, Dimitrij nesouhlasně a Alberta jako, že ji to vůbec nepřekvapilo.
"Slečno Hathawayová, co tu děláte?!" skoro ječela.
"Řeknětě mi to! Je tu vůbec a co jste jí udělali?" Neznám Lissu, teda znám, ale nepamatuji si to, ale stejně mám nějaký vnitřní pud chránit ji.
"Nevím o čem to mluvíte." Proč mi to kruci nechce říct?
"Je v pořádku, ale není tu a její vzpomínky jsou zachovány, jestli se ptáš na tohle." Dimitrij se ujmul slova a tohle jsem vážně nečekala, proč jí vzpomínky nechali, když ji očividně taky odvezli?
"A kde je? Vrátí se vůbec někdy?" začínala jsem mírně hysterčit.
"Jistě že se vrátí, je to přece princezna." řekla ředitelka úplně v klidu. Cože? Princezna? Asi mě vážně trefí šlak, jestli se ještě něco dozvím.
"Ale kdy?"
"Nebyla odvezena jako ty, je jen pryč na pár týdnů, aby jste se neshledaly jen co přijedeš a vše se dozvíš."
"A to jako proč, myslíte si snad, že ji vyškrábu oči?" Všichni tři se na mě dívali jako, že nevědí co říct. Vypadali, že se nemohou rozhodnout, jestli jsem to jen plácla nebo to plánuji udělat. Jediný Dimitrij se rozhodl něco říct: "Nevíme, co se stane až se setkáte."
"Jistěže, předpokládám, že jsme první, na kterých jste to zkoušeli!" a s tím jsem odešla. Už jsem nechtěla nic slyšet.
Je toho tolik, nejradši bych se sebrala a utekla, ale na to už je asi pozdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tessinka Tessinka | 4. dubna 2013 v 10:34 | Reagovat

NO páni !! za to čekání to stálo !! :D úžasná kapitola !!! Chudák Liss.... musela na akademii být sama ... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama