kapitola 9.

23. května 2013 v 8:36 | Sincerity |  Návrat
Omlouvám se za spoždění, kapču si užijte :)
Kapitola 9.
Únava


Rosin pohled:
Uběhl týden a já byla dost vyřízená, a taky jsem se dozvěděla, že si na Lissu budu muset ještě počkat. I když jsem se celý týden chovala slušně, tak stejně naše shledání ještě o týden posunuli, kvůli mému incidentu s Jessem. Nevím, co si myslí, ale už mě začínaj docela štvát. Furt trénuji a vidím, že to má smysl, začínám cítit, že jsem na tom líp. A mimochodem si začínám vzpomínat čím dál tím víc. V kampusu se pohybuji, jako když tu jsem celý život a učení o vampýrech mi taky jde, protože stačí, abych si jen vzpomněla...
Občas napíšu mail ,,domů" teta je ráda, že jsem tu strašně šťastná, protože nic netuší a Kate se mnou vůbec nekomunikuje.
No a dnes máme trénink, je úterý, za chvíli mi začíná poslední trénink před večerkou.
Na jejich režim jsem si zvykla rychle, protože jsem tak unavená, že mi je jedno kolik je, hlavně že můžu spát. Jen mi chybí slunce. Došla jsem se převléknout a začala jsem protahovací cviky, protože Dimitrij tu ještě nebyl.

Pohled Dimitrie:
Dnes se tu objevila strážkyně Hathawayová a chtěla si s Rose promluvit, tak jsme se dohodli, že za mě vezme jeden večerní trénink. Blížili jsme se spolu k tělocvičně, protože jsem chtěl Rose vysvětlit, proč dnes nebudu mít trénink já.
,,Děkuju, Belikove."
,,Nemáte zač."
Došli jsme dovnitř, Rose už se protahovala a ani nezvedla hlavu jen řekla: ,,Ahoj, už jsem myslela, že nedorazíš." Tykali jsme si, byl jsem za to rád, protože bych nechtěl, aby mě oslovovala strážce Belikove, ale teď, když je tu její matka a strážkyně, které si vážím, tak se cítím celý nesvůj.
,,Rose, dnes povede tvůj trénink někdo jiný, musím si něco zařídit." Překvapeně se zvedla a šla k nám. A já jsem úmyslně neřekl jméno její matky, nevěděl jsem jaké má plány a nechtěl jsem hned Rose vyděsit. ,,Tak já už musím jít. Uvidíme se na zítřejším tréninku." A radši jsem odešel.

Pohled Janine:
Vešli jsme a já viděla po 6 letech znovu mou dceru. Když jsem ji musela opustit poprvé, byla ještě malá a já hodně mladá, byla jsem dobrá a chtěla jsem mít pořádnou kariéru a tak jsem Rose odložila na akademii. Neměli jsme nejlepší vztah, protože já nevěděla, jak být matkou a skoro jsem Rose přes rok neviděla. A ona mi vyčítala, že na ni kašlu. A měla pravdu i když ji mám moc ráda. Po druhý jsem ji opustila úplně, bylo to tak pro ni lepší, protože když jsem ji viděla s depresemi, byla tak malá a už ji trápilo tolik věcí. Nevěděla jsem jestli si na mě vzpomíná a jak se bude chovat, ale byla jsem ráda, že zase vidím svou holčičku. Tolik vyrostla, už z ní byla skoro žena...

Rosin pohled:
Byla jsem překvapená, že se mnou dnes už Dimitrij nebude trénovat, ale chápala jsem to. Byl se mnou skoro celý den a má taky jiné povinnosti. A alespoň se naučím něco nového od někoho jiného.
Ale ta žena mi byla nějak povědomá. Měla kudrnaté, zrzavé vlasy, byla poměrně mladá a hodně hezká. A byla docela malá, dokonce jsem byla i s mou malou výškou větší.
,,Známe se?" Chtěla jsem to vědět.
,,Co kdybychom chvíli bojovali a pak si promluvili?" S tím jsem musela souhlasit, bylo to fér, přeci jen tu byla kvůli trénování.
Bojovali jsme a byla fakt dobrá. Měla jsem na vrh výškou, ale ona byla zkušenější a měla větší sílu...no prostě jsem neměla šanci. Už jsem byla za celý den unavená a nevykryla jsem ránu do boku a skácela se po obličeji na zem.
,,Rose!!! Jsi v pořádku?!" Ten výkřik, tak podobný něčemu, co znám a pak jsem si vzpomněla... ,,Mami?!" Skoro jsem křičela, to nemůže být pravda, ale jo, je to ona, pamatuju si na všechno, ta ženská , která mě tolikrát odkopla a nikdy se o mě nestarala. Když jsem byla mladší, nenáviděla jsem ji za to, že mě opustila a všechny ostatní děti měli rodiče, kteří je měli rádi. Ale moje mamka mi chyběla, tolikrát jsem ji potřebovala...Ale už ji za svou matku nepovažuju, to byla Margaret Johansonová, to byla moje maminka, na tu budu vždycky vzpomínat.
,,Vysvětlím ti to Rose, jen se nerozčiluj."
,,Nerozčiluj?! Jak se nemám rozčilovat, když si od deseti žiju šťastný život s mou rodinou, všechno je super a pak je ztratím. Víš to vůbec, ty lidi co mě vychovávali, to byla má rodina a pak mně opustili, stejně jako ty, ale oni umřeli, oni za to nemohli. A pak se dostanu sem, na všechno si začnu vzpomínat a ty za mnou jen tak přijdeš po 6 letech a řekneš akorát nerozčiluj se?"
,,Přeháníš to. Všichni máme těžký život. "
,,Já to přeháním, to ty jsi tu měla být před 6 lety, vzpomínám si na to, nemusíš ze mě dělat debila. Když nás s Lissou rozdělili, tak jsi ani nepřijela, ani za TO jsem ti nestála!"
,,Přijela jsem, jen mi zakázali s tebou mluvit než tě odvezou, ale byla jsem tu. Nevíš jaké to bylo se na tebe dívat když tě odváželi a ty jsi mě nepoznávala. Snažila jsem se."
Měla slzy na krajíčku, ale mě jen tak nedojme.
,,Měla jsi se snažit víc a nikdy by se nic z tohohle nestalo." A s tím jsem se sebrala, vzala si věci z šatny a odešla. Už jsem se na ní nemohla dívat. A taky jsem nemohla dovolit si, rozbrečet se před ní. To jsem udělala až když jsem běžela na kolej...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tessinka Tessinka | 27. května 2013 v 15:03 | Reagovat

OOOO ... nádhera !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama