Kapitola 11.

20. června 2013 v 8:44 | Sincerity |  Návrat
Předem se omlouvám za spoždění a jelikož mi stále z mně neznámého důvodu nejde doma se přihlásit, budete celé prázdniny odkázáni na aktivitu Virwen, které budu kapči posílat a ona je bude zveřejňovat. Také bude záležet na mé aktivitě, která asi opačně od Virwen o prázdninách klesne, protože nebudu často doma. No nechme se překvapit, něco mám napsané dopředu a s plánovanou aktivitou Virwen budete mít, co číst od ní :)
A abych nezapomněla, konečně je to tady, náš očekávaný okamžik, dál přesně nevím, kam ​se​​
bude příběh odvíjet...uvidíme, co vymyslím :D



Kapitola 11.
Shledání
Lissin pohled:
Byla jsem nervózní, jak malá holka. Nevěděla jsem, co očekávat. Jak Rose zareaguje? Co naše pouto, a jaká vlastně bude? Co když se změnila a už není taková, jako dřív? A nejvíc se bojím, že už nebudeme kamarádky, že už má ve svém životě jiné lidi a mě už nepotřebuje. Že to co se dělo před naším odloučením, poznamená všechno, co se bude dít dál.
,,No tak, neboj se. To bude v pořádku." Utěšoval mě můj přítel. Otočila jsem se na Christiana a ten mě políbil do vlasů.
,,Spolu to zvládneme."
,,Doufám." Měla jsem smutnou náladu. Bála jsem se, bála jsme se, že mě bude nenávidět, za to jak jsem se k ní chovala. Ale zároveň jsem se na Rose strašně těšila, stále to byla moje nejlepší kamarádka, protože po tom, no co nás rozdělili jsem se stáhla do sebe a pak přišel až Christian…
Jeli jsme v autě směr akademie a řídil můj osobní strážce.
,,Strážce Belikove, jaká Rose je?" Viděla jsem, jak se na mě díval ve zpětném zrcátku.
,,Těžko soudit, ale zdá se mi taková…drzá, zbrklá, ale zodpovědná a rozumná. Myslím, že chápe celou tuhle situaci a že si budete rozumět." To jsem potřebovala slyšet. Přesně takovou jsem si Rose pamatovala. To ona vždy odmítala autority a vymýšlela hovadiny. Ale taky ona nás vždycky dostala z průšvihu. Odpověď Dimitrije mě uklidnila. Říkala jsem si, že to bude jako dřív. Bohužel, každý se někdy splete.

Rosin pohled:
Měli jsme se sejít na nádvoří, na neutrální půdě. Lissa má přijít se svým přítelem Christianem a profesorkou Karpovou, která tu bude, aby se vědělo, jak se vyvíjí pouto. No a já přijdu s Dimitrijem. Myslím, že se stále bojí, že by mi mihlo rupnout v bedně a já chtěla Lisse ublížit. Každopádně mám strach, ale hrozně se na ni těším. Teď když si pamatuji všechno, co jsme spolu zažili, je pro mě hodně důležitá.
Ozvalo se zaklepání. ,,Je otevřeno!" Dimitrij nakoukl dovnitř a pak vešel. Asi jsem se netvářila moc vhodně, protože se na mě zamračil. ,,Tenhle výraz Vasillisu asi moc nepotěší."
,,Lissa, nenávidí, když ji někdo říká celým jménem."
,,Tak vidíš a netvař se tak, zvládnete to."
,,To nejseš první, kdo to říká."
,,Měli by jsme jít, je čas."
Došli jsme na nádvoří a postavili se pod strom. Po chvíli jsem v dálce uviděla svého anděla. Anděla, který mi zachránil život.

Lissin pohled:
Uviděla jsem je stát pod stromem. Vypadala stejně nervózně jako já. Měla dlouhé tmavé vlasy, olivovou pleť a upřímné, hluboké oči. Přesně, jak jsi ji pamatuji, jen starší a ještě krásnější. Vyčkávala jsem, co se bude dít. Všichni okolo na nás civěli a taky čekali. Nikdo nám do toho nezasahoval. V jejích očích jsem viděla vepsané, jak na to všechno vzpomíná. Viděla jsem, že lituje, ale taky jsem poznala, že mě má stále ráda. Něco se ale najednou změnilo, cítila jsem to stejně jako ona. Dodala jsem si odvahy a vykročila ve stejný okamžik jako Rose.

Rosin pohled:
Byla krásná, měla bledě modré šaty, které ji krásně ladily k pleti a očím. Vždycky jsem si myslela, že je krásná, ale teď opravdu vypadala andělsky. Nevěděla jsem, jak se mám chovat, těsně než nás rozdělili, jsme se často hádaly. Když se nad tím zamyslím, chovaly jsme se jako dvě krávy. Bylo mi líto, jak jsem se chovala. Musela jsem se omluvit. Došli jsme blíž a já se jí poprvé podívala přímo do očí. Viděla jsme v nich všechno, co jsem sama cítila. Váhala jsem, ale pak jsem si uvědomila, že je vše zase v pořádku. Nezměnila se. Ani já se příliš nezměnila. Zase jsme to byly my. Ty dvě malé holky, které nic nerozhodilo. Ty, které k sobě neodmyslitelně patří. Udělala jsem krok vpřed a přiblížila se. Asi půl metru od sebe jsme se zastavily. ,,Liss, já…"
,,Rose, omlouvám se." Selhával jí hlas.
,,To já se omlouvám, strašně jsi mi chyběla." Vydechla jsem.
Na nic jsem nečekala a vrhla se jí do náruče. Jako by něco zapadlo do sebe. Konečně jsme byly úplné.
,,Taky jsi mi moc chyběla."
V tom se to ale stalo. Myslela jsem, že umírám.

OTÁZKA: Co se stalo? Co se bude dít?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tessinka Tessinka | 21. června 2013 v 13:35 | Reagovat

Podle mě ji Liss poutem vtáhne do své hlavy :D jinak nádherná kapitola !!! ya to čekání to stálo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama