Kapitola 12.

4. července 2013 v 10:00 | Sincerity |  Návrat
Ahojte.. Sincerity je na dovolené, takže zveřejním kapitolu já :D Tak to bude pravděpodobně přes celé prázdniny - ale to už všichni víte.. :D
Přeju hezké počtení :)


Kapitola 12.
Bolest
Rosin pohled:
,,Proboha, přestaň!" Myslela jsem, že umřu. Rozhodně to tak bolelo. Nechápala jsem, co se děje. Teda jo, pouto se muselo obnovit, ale proč to kurva tak bolí? Ihned jsem se od Lissy odtrhla a chytla se za hlavu. Měla jsem v hlavě hokej. Slyšela jsem cizí myšlenky, viděla jsem obrazy a události, které jsem nikdy nezažila. Ruce jsem si tiskla ke spánkům, ale vůbec to nepomáhalo. Myslela jsem, že mi hlava pukne bolestí. ,,Proč to děláš! Strašně to bolí." Klesla jsem k zemi, ruce jsem měla stále na hlavě. Nedalo se to vydržet. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla vyděšené pohledy všech okolo. Dimitrij na mě koukal se strachem v očích. Jako by se mi zdálo, že o mě má strach. Lissa byla zděšená, ale i přesto se přiblížila a chtěla si ke mně kleknout.,,Rose…"
,,Ne, nedotýkej se mě. Za to všechno můžeš ty!" Měla jsem mysl zastřenou bolestí a myšlenkami, o kterých jsem nedokázala jasně říct, kam patří nebo jestli jsou vůbec moje. V Lissiných očích jsem viděla bolest, kterou jsem ji způsobila tím, co jsem řekla. Pak se semnou začal točit svět a pohltily mě klidné vody prázdnoty a černa.

Zbytek událostí mám v mlze. Pamatuji si, jak na mě všichni okolo křičí, ať se vzbudím. Pak si vybavuji silné paže muže, který mě zvedl ze země a nejspíš odnesl na ošetřovnu. Dál si pamatuji, jak někdo tiše pláče u mé postele. Přichází ke mně obrazy, které si nepamatuju, že bych někdy prožila. Vidím, jak ležím na posteli a nehýbu se. Slýchávám Dimitrje, který mi šeptá, ať se vzbudím. Že mě nemůže ztratit. Cítím, jak mě drží za ruku a hladí mě po vlasech. Musím, až se vzbudím, teda jestli vůbec někdy, musím mu říct, co cítím. Už to nemůžu tajit. Nemůžu předstírat, že pro mě nic neznamená a že mi je lhostejný každý pohled pod kterým se rozplývám. A nebo si to možná jenom namlouvám, určitě pro něj nejsem tak důležitá, jako on pro mě. Doléhají ke mně rozhovory doktorky, Dimitrije, Lissy a profesorky Karpové. Střídavě se probouzím a zase usínám, ale nikdy se mi nepodařilo otevřít oči. Možná to bude tím, že kdykoliv se probudím, kurevsky mě bolí hlava. Už se nechci probudit. Ale asi budu muset…

Dimitrijův pohled:
Seděl jsem u Rosiny postele a držel ji za ruku. Mohl jsem si to dovolit, protože tu jinak nikdo nebyl. Už jsou to tři dny a stále se neprobouzí. Doktorka Oledzká tvrdí, že už to nebude dlouho trvat, ale stejně mám strašný strach. Nechci si to připustit, ale je pro mě důležitější než jsem si kdy myslel, že pro mě někdo bude. Najednou jsem ucítil, jak zaškubala prsty. ,,Rose, slyšíš mě? Musíš se probudit." Nereagovala, už jsem si myslel, že je to znovu ztraceno, ale viděl jsem, jak se jí zachvěla víčka a začala se probouzet. ,,Rozo, pomalu." Začala otevírat oči a pak jsem ji pomohl se posadit. Zadívala se mi zmateně do očí a podivila se: ,,Jak jsi mi to řekl?"
,,Hm, normálně ne?" Najednou jsem si uvědomil, že jsem ji oslovil, ruskou verzí jejího jména. To bych vážně neměl. Neměl bych ji tak oslovovat, ale kdykoliv mě přemůžou emoce, promluvím rusky. Vzpamatuj se, člověče. Nadával jsem se v duchu.
,,Jak dlouho jsem byla mimo?"
,,Tři dny." Najednou ji vystřelila ruka ke spánku a vzdychla.
,,Rose, jak je ti?"
,,Jak myslíš? Tři dny jsem byla v bezvědomí, připadám si jako když mě někdo převálcoval."
,,Mám zavolat doktorku, ať ti přinese nějaké léky? Zrovna bych došel pro Lissu."
Uviděl jsem v jejích očích vážně strach, pohrdání, nechuť?
,,To ať tě ani nenapadne. Nechci ji vidět. Hlava mě třeští, nechci to znovu zažít."
,,Rose, víš že to neudělala schválně. Nemůže za to. Je nešťastná kvůli tomu, co jsi jí řekla."
,,Já vím, neřekla jsem to schválně. A taky nezapomeň, že zase slyším její myšlenky."
,,A jak se cítí? Určitě ji to mrzí, měla by ses jí omluvit."

Rosin pohled:
Probudila jsem se a zadívala se na Dimitrije. V jeho očích byl strach. Opravdu se o mě bál. A taky jsem tam viděla lásku. Nenamlouvám si to jen?
Pouto bylo znovu obnovené, než nás s Lissou rozdělili a než jsem začala bláznit z jejích pocitů, začala jsem pouto poznávat a zvykat si na něj. Cítila jsem její pocity, občas jsem slyšela celé myšlenky a když chtěla, posílala mi v duchu vzkazy. Asi dvakrát se mi stalo, že jsem se ocitla v její hlavě, ale bylo to dost divný a jen chvilkový. Ze začátku jsme si pouto užívaly. Bylo to něco nového, něco co nikdo neměl a bylo to naše tajemství. V Lisse se začala probouzet nová magie. Jednou mi vyléčila škrábanec a uzdravila zraněného holuba. Moc jsme nechápaly, co za magii to je, ale braly jsme, jak to k nám přicházelo. Asi dva měsíce to nikdo nevěděl. Měli jsme své tajemství a byly rozhodnuty si ho udržet. Možná jsme se i bály reakce dospělých. Bylo nám asi deset. Nevěděly jsme, co přesně se děje, ale chtěli jsme to objevovat sami. Výhodou taky bylo, že jsem cítila, když byla Liss poblíž. Prostě jsem věděla, kde ji hledat. Kdykoliv jsme hrály na schovku nebo něco podobnýho, vyhrála jsem. A Lissu to časem začalo štvát. Vadilo ji, že jsem věděla, co si myslí. Štvalo ji, že jsem poznala každý překvápko, co mi chtěla udělat. Začala být protivná a plná zloby, že už nemá svůj život. A přenášela to na mě. To jsme ještě nevěděly, že existuje temnota a ty keci okolo. To mě řekla až profesorka Karpová. Řekla mi, že mě pouto psychicky ovlivňuje. Lissa mi předává temnotu. Teda jen když jsme měly pouto, a teď když je obnovený asi mě to čeká zas. Prostě nás to obě začalo štvát. Hádaly jsme se a ostatní to poznaly. Byla jsem stále protivná a drzejší než obvykle. A na školu jsem kašlala ještě víc. Štvalo mě úplně všechno. Furt se všechno točilo jen okolo Lissy. Co si Lissa myslí, jak se Lissa cítí, jaký má Lissa problém… Všechno v mé hlavě byla Lissa. A my jsme to musely vyklopit. S Liss jsme se dost odcizily, ale dospělí sami ještě nevěděly, co s námi. No a pak jsem začala mít permanentní depky. Teda, dospělí tomu tak říkali, ale já se prostě stáhla do sebe, s nikým nemluvila a když jo, tak jsem na ně jen křičela. A pak se nás rozhodli rozdělit. A zase jsme si uvědomily, že musíme táhnout za jeden provaz. Ale už bylo pozdě. Mě odvezly a smázli mi vzpomínky a zbytek už asi znáte…
Dimitrij měl pravdu. Lissa za tohle všechno nemůže. Právě seděla u Christiana v pokoji a brečela. U Christiana Ozeri. Pamatuji si na něj matně z dětství. Jeho rodiče se dobrovolně stali Strigoji. Kdo by si to nepamatoval? Nechci mít předsudky, ale nelíbí se mi, že je s ním sama, ale cítím, že ho miluje. A když jsem v její hlavě jako teď a vidím, jak se na ni dívá, cítím, že on ji taky miluje. Christian se jí snažil uklidnit a přesvědčit ji, že se vzbudím. ,,Ale co když ne? To je jako bych jí zabila." Měla neskutečné výčitky svědomí.

,,Dobře, tak ji přiveď, je u Christiana."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tessinka Tessinka | 4. července 2013 v 12:28 | Reagovat

TAk ta byla naprosto luxusní !!! úža ... :D rychle další !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama