Kapitola 14.

21. července 2013 v 10:00 | Sincerity
Po týdnu opět nová kapitola... :) Snad se bude líbit.. :)



Kapitola 14.
Proč?

Rosin pohled:
Po tom třídenním ležení jsem rozlámaná a strašně ztuhlá. A jsem taky příšerně smutná. To co se stalo…to všechno. Je mi to tak líto. Vůbec jsem Lisse nechtěla říct to všechno, co jsem jí řekla. Nechtěla jsem jí ublížit. A taky jsem nechtěla zklamat Dimitrije. Ten pohled v jeho očích, když mi vyčítal, že jsem plná předsudků vůči Christianovi. Ale tak to vůbec nebylo. Neutekla jsem kvůli němu, ale kvůli Lisse. Když jsem se vzbudila, hlava mě bolela, ale dalo se to vydržet. Když přišla, bylo to jako by všechno zmizelo. Jako by pouto cítilo, že je tu a je to v pohodě. Pak jsme se ale začali bavit a ve mně to všechno znovu vybuchlo. Ta bolest se nedala snést a já nechtěla Lisse ublížit tím, že bych něco zase řekla. A nechtěla jsem aby viděla, co mi pouto způsobuje. A tak jsem radši utekla. Nevím, co mám dělat. Nechci se jí vyhýbat, ale… Dnes mě hlava skoro nebolí, ale co až se s ní zase setkám? Nechci to znovu prožívat, ale taky jí nechci znovu ztratit.

Vstala jsem, oblékla se a šla na trénink. Nechtěla jsem tam jít. Nechtěla jsem vidět Dimitrije ani nikoho jiného. Chtěla jsem být sama a vše si promyslet. Vešla jsem do tělocvičny, ale ještě tam nebyl. Přišla jsem už převlečená a tak jsem šla běhat. Běžela jsem dlouho, ale vůbec jsem si neuvědomovala únavu. Byla jsem navztekaná a ani nevím na koho. Prostě mi přišlo, že se mi hroutí život před očima a není v mých rukou to změnit. Měla jsem pocit, že můj návrat sem mi zničil život. A pak na mě někdo zavolal: ,,Rose, to už stačí, ne?" Ohlédla jsem se a uviděla Dimitrije. Nezpomalila jsem, protože jsem nechápala, proč mi tvrdí, že moc běhám. Vždyť vždycky mě do toho nutí a teď se mu něco nelíbí? Prostě jsem běžela dál a ignorovala ho. Ještě jsem nedoběhla svá kolečka. Nebo jo? Vlastně ani nevím, kolik jsem toho uběhla, ale za chvíli jsem zpozorovala Dimitrije, jak ke mně dobíhá a srovnává krok. To bylo poprvé, co jsme spolu běželi. Ještě víc jsem přidala. Zrychlil, ale za chvíli se prudce zastavil a zůstal stát. Nejdřív jsem běžela dál, ale pod tíhou jeho pohledu jsem se otočila a vrátila se k němu. Stále mlčel. Jak depresivní, když nic neříká!
,,Co?!?" Vyvalila jsem na něj oči
. ,,Nikdy dobrovolně a bez keců neběháš a jen za tu dobu, co tě pozoruju jsi uběhla 35 koleček." Cože? To je skoro dvojnásob toho, co běhám normálně.
,,Když nechci, tak musím a když prostě běhám, tak je to problém?" Zeptala jsem se ho drze s překříženýma rukama na prsou.
,,To netvrdím, jen…"
,,Co jen?" Naléhala jsem.
,,Rose, co se děje?"
,,Co by se mělo dít? Odbíháš od tématu." Prohlásila jsem vzdorovně. Dimitrij se na mě jen se zaujetím díval a studoval každou mojí reakci.
,,Ne, ty odbíháš od tématu. Řekni mi, co se stalo?"
,,Nic se nestalo." Stáli jsme za tělocvičnou, která nám poskytovala úkryt. Asi proto si Dimitrij dovolil, to co udělal. Chytl mě za obě zápěstí a přišpendlil svým tělem ke stěně. I když jsem se sebevíc snažila, byl moc silný a nedovolil mi se pohnout. Pevně se mi díval do očí a prohlásil: ,,Proč odháníš každého, kdo se ti snaží pomoct?"
Dovolila jsem si pohlédnout mu do očí. ,,Já nepotřebuju pomoc." Prohlásila jsem vzdorovně. Měla jsem, co dělat abych se uhlídala. Cítila jsem, jak se ke mně tiskne celým tělem. Cítila jsem jeho pevné svaly, jeho kolínskou, jeho dech na své tváři. Pak mě překvapil ještě víc. ,,Dobře, tak proč odháníš každého, kdo tě má rád?" Vyrazil mi dech. Nevěděla jsem jestli naráží jen na Lissu, ale něco mi říkalo, že ne. Byla jsem rozhozená z jeho blízkosti a tak jsem si řekla, teď ,nebo nikdy. Bez rozmyslu jsem k němu natáhla hlavu a políbila ho. Nejdřív byl překvapený, ale pak se ke mně ještě víc naklonil a začal mi polibek oplácet. Byl čím dál vášnivější, když to ale náhle ukončil. Rychle mě pustil a odstoupil ode mě asi ne dva metry. ,,To jsi neměla dělat."
,,Proč ne?" Byla jsem drzá a uvědomovala jsem si, že ho přitahuju, protože mi polibek oplácel.
,,Protože tohle nechci."
,,Ne? Tak proč si mě líbal? Nikdo tě nenutil."
,,Byl to omyl. Už se to nestane. A teď běž. Začíná ti za chvíli hodina."
Štval mě. Lhal mi a tvrdil, že ke mně nic necítí. A nechtěla jsem, aby se tohle už nikdy nestalo. Chtěla jsem ho líbat. Chtěla jsem, aby byl se mnou. Asi prostě lítám v oblacích.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tessinka Tessinka | 22. července 2013 v 13:07 | Reagovat

jůů... to byla krásná kapitolka :)

2 Simi Simi | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 11:16 | Reagovat

povedla se

3 oficiallberry oficiallberry | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 14:08 | Reagovat

Sice jsem nečetla ani nějaký úryvek jsem si přečetla a líbil se mi ale nejsem na tyhle věci :) (y)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama