Kapitola 6. - Číhá za rohem (duben)

17. července 2013 v 6:00 | Virwen Fabulae |  Cesta Osudu
S dost velkým zpožděním přidávám kapitolu Cesty Osudu, kterou stejně nikdo nečte :D:D:D Nevadí... :D Stejně to musim dopsat, už kvůli dalo-by-se-říci zrušené soutěži :D Už v pondělí 15. července byla uzávěrka celé soutěže, ale to nevadí... Kapitoly budu psát dál - třeba to někdo začne i číst :D A i kdyby ne - nevadí :) :D
Doufám, že se mi bude dařit přidávat tuhe povídku jednou za měsíc, jak bylo/nebylo zvykem :D

Takže tady je šestá kapitola Cesty Osudu :)
btw. s touhle kapitolou jsem byla spolu s Yasemin druhá s počtem 8,3 bodu :)




Pomalu se blížili k tmavě šedé skále. Cestou si povídali o různých zvyklostech efairů. Ceia se dlouho chtěla zeptat na Eisonu a její smrt, o které nic nevěděla, ale nenašla k tomu odvahu. Nakkën, i když jí zatím moc neznal, si toho všiml.
"Ceio? Ty se mě chceš na něco zeptat, že?"
"Máš pravdu. Víš… o Eisonině smrti jsi mi toho mnoho neřekl… Co se vlastně stalo?"
"Jak už jsem ti řekl, Eisona byla dcerou naší vůdkyně - skoro by se dalo říct, že byla princezna. A vzhledem k tomu, že naše vesnice není ta, ve které by si hledala bezpečí, je velmi důležité chránit naše vůdce a vůdkyně. I když oni sami bojují po našem boku, Eisona byla ale až příliš důležitá."
"Jakto?" zeptala se Ceia, když se Nakkën odmlčel.
"Dokázala někomu proniknout do mysli a přinutit ho, aby dělal to, co chce ona. Víš, ne všechny elfky to dokážou. Elfové to nedokážou vůbec - my máme nadání pro boj. Každá elfka ale dokáže něco jiného. U většiny je to něco společného s přírodou. A ne všechny svoje nadání rozvíjejí.
Esiline se teprve učila se svým nadáním pracovat. I přesto však byla důležitá. Takové nadání se jen tak nevidí…
Naši nepřátelé jsou bludičky…." Chtěl pokračovat, ale Ceia se prudce nadechla, jak jí to zaskočilo. Nevěřícně vykulila oči. Nakkën pokýval hlavou. "Pořád ještě chceš slyšet, co se stalo?" Ceia beze slova kývla.
"Bojujeme proti nim už kolik let - ani nevím, jak to začalo… Každopádně bludičky před pár měsíci vynalezly nějaký nový jed. Nevyužívají ho hodně - asi ho moc nemají. Zajímavé na tom je, že po tom, co zasažený elf zemře, se na jeho těle nenajdou žádné stopy po jedu, šipce nebo něčem podobném.
Prostě vypadá, že spí."
Ceiu něco napadlo: "A jak to tedy poznáte?"
"Viděli jsme to hned po napadení. Na různých částech těla se objevili šipky z jehličí, které po smrti elfa odpadli, nebo jinak zmizeli. A to se stalo i Eisoně.
Asi jí uviděli, jak se vrací z naší schůzky a napadli jí…
Jenom pár elfů vědělo, že se scházíme a po její smrti to musel někdo z nich říct vůdkyni. Ta mi to dává za vinu. A ani jí to nezazlívám, vím, že má pravdu…" dokončil své vyprávění.
"Ne," řekla rozhodně Ceia. "Já si nemyslím, že je to tvoje vina. Něco takového prostě nejde předvídat. Obzvlášť jestli jste byli zamilovaní."
Nakkën na to dlouho nic neříkal. Pak si odkašlal a věděl, že má trochu skelné oči.
"No…a…ehm… Co ty? Nepřišlo mi, že si se musela s někým loučit."
"Přátelé mam, jestli myslíš tohle."
"Ne, nemyslím. Myslím ale, že víš, co mám na mysli," nedíval se na ní, ale do dáli. Ceia se pousmála…
"Víš, to co vy nazýváte láskou, my nazýváme souzněním. A někoho takového hledáme třeba celý život. Takže ne. Ještě jsem někoho takového nenašla."
Když konečně přešli k šedé hoře - té co byla nejblíže k nim, byl už večer. Rozhodli se přespat tam, kde se tráva měnila ve skálu. Nakkën si sedl ke svému rodnému lesu. Prohlížel si planinu plnou zelené trávy, co mu cestou sahal až po kolena. Nikde neviděl žádné stromy ani keře, kromě lesa jehož první stromy se rýsovali oproti tmavému nebi. Pár metrů (tedy tak mu to alespoň připadalo) od lesa, se válel osamělý kmen, u kterého minulou noc přespali. Nakkën tušil, že se zítra sekají s Bezejmenným a tak začínal být pomalu nervózní.
Ceia začala spokojeně oddechovat na nedalekém balvanu. Nakkënovi začala být brzo zima. Rozhodl se, že půjde spát. Najednou se Ceia prudce posadila, zběsile oddechujíc. Nakkën otevřel oči a podíval se na ní. Měla hrůzou vykulené oči. Zorničky měla skoro tak velké, že málem zakryly duhovku. Vypadalo to, že má černé oči, na což nebyl Nakkën zvyklý.
"Co se stalo?" zeptal se Nakkën znepokojeně.
"Je tady," vydechla Ceia.
"Kdo? Kde?!" vyskočil na nohy.
"Bezejmený… Číhá za rohem. Pozoruje nás… Od té doyb co jsme odešli z lesa…"
"Proč?!"

Neodpověděla, jen se na něj zmučeně podívala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rosamarie Hartrowá Rosamarie Hartrowá | 18. července 2013 v 16:19 | Reagovat

Nevím kam jinam,ale někam jsem ti to napsat chtěla. BYla jsem požádána vedením Magonitriské akademie magických umění,abych kontaktovala nějaké lidi a dala jim o nás vědět,takže pokud bys měl/a zájem tak koukni na tento odkaz http://magoniteris.blog.cz/

2 Light Lady Light Lady | Web | 20. července 2013 v 15:23 | Reagovat

Ahoj, strašně se omlouvám... nechci spamovat, ale tohle by třeba pomohlo dalším holkám se stejnými potížemi . Prosím mrkněte se na můj blog.... jde tam o hodně ;) a ještě jednou se omlouvám za spam ..  děkuju ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama